Velikonoční escape na East Cape

Text: 
U majákuTak tu máme zase Velikonoce! Pro někoho svátky jara a prvního sluníčka a pro někoho důvod nasadit si čepici (teda pokud nějakou chudák má) a dát si svařené víno. Holt počasí neporučíme:-). Naším cílem byla nejvýchodnější část Severního ostrova tzv. East Cape. Oblast to odhlehlá, turismem takřka nepoznamenaná. Tak uvidíme, co uvidíme:-).

Vyjeli jsme s Polkovcema v pátek ráno pomalým zácpovým tempem. Holt nápad jet na výlet jsme neměli jenom my, ale asi další milión Aucklanďanů. Byli jsme tak pomalí, až močové měchýře některých narostly takových rozměrů, že jsme museli na dálnici! zastavit a čůrat u krajnice. Policejní auto, které u nás okamžitě zastavilo, radši nezmiňuju. Prostě trapas.

L&P sodovkaAle zpátky k výletu. Naše první tentokráte už plánovaná zastávka byla v městečku Paeroa. Zde sídlí jedna z ikon NZ - továrna na slavnou L&P limonádu. L pro lemon a P pro Paeroa. Jde v podstatě o normální sladkou sodovku (dneska), ale všichni kiwáci jsou na ni hrdí. Ve městečku je info centrum, tuším, že si můžete zaplatit exkurzi a hlavně se teda musíte vyfotit u obrovské "sochy" limonády. (pozn. bohužel pravda je taková, že sodovka se dneska vyrábí v Aucklandu a minerální voda z Paeroi, která činila sodovku jedinečnou, byla dávno nahrazena vodou normální - dneska už je opravdu jenom obyčejná žlutá sodovka s slavným jménem).

Kudy kam?Další zastávkou byla Karangahake Gorge - rokle s protekající řekou. Místo, kde se v roce 1895 začalo těžit zlato. Na začátku to nebyla žádná legrace, ale pak těžební společnosti přišli na to, že s použitím kyanidu lze získat zlato z křemene rychleji. Celá oblast začala prosperovat a v roce 1903 to byla největší zlatokopecká oblast na NZ zaměstnávající 200 zlatokopů (celková populace NZ byla v té době stále pod miliónem), kteří se postarali o 60 % celkové těžby zlata v zemi. Jak už to ale u zlata bývá, za pár let začaly náklady převyšovat výnosy zlata a dnes už se zde prohání pouze turisti. Doporučujem se vybavit čelovkou a podívat se do útrob některého z tunelů. Holky se většinou bojí a kluci se baví:-)

Snídaně u mořeKousek od Gorge směrem na východ k moři je pak městečko Waihi a ještě kousek dál u moře je osada Waihi Beach. Tady jsme trošku hurá stylem přepadli Danču a Karla. Dali jsme si u nich rychlý čaj a snědli jsme, co jsme mohli. Díky moc:-) No a den byl pomalu v čudu. Nezbývalo než se u Taurangy stavit na pizzu a zapadnout do prvního kempu u cesty. A to doslova, takže ani žádné podrobnější info o kempu nemám. Prostě silnice, železnice, pruh země s kempem, pláž a oceán. Na zahřátí jsme si ještě dali svařáček a hurá do spacáků.

Kostelík s tučňákyRáno jsme posnídali pěkně s výhledem na moře a hurá přes Whakatane dále po pobřeží směrem na východ. Chytrý průvodce popisuje Eastland jako kraj zapomenutý v časové smyčce. Je pravda, že lidí tam moc nežije a když jo, tak jsou to Maoři:-) To samozřejmě dodává celému místu zvlaštní atmosféru a my jsme se těšili, že snad i zavítáme do nějakého toho Marae (maorský kulturák).

První zastávkou byl podle internetu "nejkrásnějsí backpacker na NZ" schovávající se v Maraehako Bay asi jenom 10 metrů od moře. Pozdravili jsme tam Stančiného kolegu a viděli tučnáka!!! Uplně pravého a malého:-) (pozn. já myslím, že to byla halucinace). V další zátoce (Waihau Bay) jsme v Raukokore narazili na hezký bílý dřevěný kostelík, kde jsme se dočetli, že se nemáme pohoršovat nad trochou smrádku, protože tam mají skupinku tučnáků, kteří se ubydleli pod základy kostela. Samozřejmě, že nám to nevadilo, ale bohužel byli kluci všichni asi někde na výletě v oceánu a neviděli jsme ani brk.

MajáčekPoslední zastávkou před samotným East Cape pak byla asi největší osada v téhle oblasti - Te Araroa (pořád používam slovo osada, ale "vesnice" či dokonce "městečko" se na Zéland moc nehodí. Přijeďte a uvidíte sami, o čem mluvím). Tady jsme si dali prý vyhlášenou Fish & Chips (dokonce i vegetariáni, musím to prásknout), shlédli jsme prý největší strom Pohutukawa na Zélandu (na školní zahradě, skoro u moře a jmenuje se Te Waha-o-Rerekohu a má prý 600 let) a taky jsme ztratili solární sprchu. Holt jsme nikdo Polkovi nepřipoměli, že je pořád ještě na střeše auta. Většinu nezpevněné cesty k majáku na East Cape jsme pak přemýšleli, jestli jsme ji ztratili nebo jestli si ji někdo "vypůjčil".

K majáku jsme dorazili ještě za světla a tak jsme se rozhodli vyrazit na 154 metrů vysoký kopec a podivat se na něj pěkně zblízka. Výhled to byl krásný, ale tím to nekončí. Plán zněl jasně. Nejedeme na maják, který vidí první východ slunce na světě, abychom tam pozorovali západ, že ano. Takže hurá zpátky do asi 20 minut vzdáleného kempu, zaparkovat, rozbít stanový tábor a postavit na svařák. Taky jsme stihli zaplatit kemp - první to vypadalo, že kromě dalších dvou kempervanů, tam není ani noha natož noha výběrčího, ale pod rouškou tmy se objevil moc příjemný pán, který na to, že vypadal "evropsky", sršel maorštinou.

Čekání na východ slunceRáno bylo krušné, ale po sedmistech schodech jsme zimu ani necítili. A pak už jsme jenom čekali na tu nádheru. A že to nádhera byla. První nic, nic a pak se sluníčko vyhouplo a bylo:-) Co mě teda na celé majákové záležitosi East Cape zaujalo snad nejvíc, je původní lokace majáku. Přímo před současným majákem je totiž malý ostrov zvaný East Island. Zde se evropští osadníci rozhodli postavit roku 1898 maják. Stavba to nebyla nijak lehká, relativně úzký pruh moře mezi ostrovem a pevninou je plný silných proudů a ostrov samotný nemá žádné vhodné místo na přistání. Maják nakonec poprvé zasvítil 9. srpna 1900, ale jeho stavba si vyžádala život čtyř dělníků, kteří se nešťastnou náhodou utopili. Na ostrově kvůli obsluze bydlely dvě rodiny strážců majáku. Podmínky byly tak nehostinné, že bylo obtížné chovat zvířata i pěstovat zeleninu. I tak se na ostrově narodilo pár dětí a taky pár lidí zemřelo. Nakonec se půda na ostrově začala tak sesouvat, že nezbývalo než přesunout celý maják na pevninu. Prostě námět na film, jak když vyšije.

Molo, prý nejdelšíPo východu sluníčka jsme se jeli nasnídat zpátky do kempu a pokračovali jsme v cestě na jih směr Gisborne. Chtěli jsme se zastavit v Tikitiki a podívat se na kostelík s maorskými výřezávanými vzory, ale podle aut a lidí tam byla zrovna mše, tak jsem nechtěli otravovat. Pak jsme se chtěli vykoupat v Te Puia Spring v horkých sirnatých pramenech, ale ať jsem je hledali, jak jsme chtěli, nic jsme nenašli. Turistické štěstí se na nás usmálo až v Tolaga Bay - větší dědince, kde jsme se prošli po nejdelším betonovém mole na jižní polokouli (opět :)). Pěkně tam vyfukovalo, ale bylo zábavné sledovat kiwacké tatínky, jak se vysvlékají do trenek a skáčou se svými ratolestmi z mola do studeného moře. Teď to zní jako, že koukám po chlapech:-) Ale tak to fakt není:-), kiwáčata totiž většinou chodí pořád v plavkách, tak se nemusí vysvlékat a automaticky skáčou do vody. Na molu to ale přece jenom byla výška, tak tatínci holt museli do vody s nima.

Marae s velrybouDalší zastávkou jsme snad alespoň trošku udělali radost Staňce. Kousek před Gisborne jsem si udělali odbočku do maorské osady Whangara. Zde se natáčel film Whale Rider a po natáčení tu zůstalo krásné marae. Proplížili jsme se skoro až k němu a fotili jak paparazziové. Pořád ještě totiž nevíme, jak to s těmi Marae je, jestli se tam může nebo nemůže nebo jak to je. Neradi bychom někoho naštvali (jako se nám už několikrát stalo).

Bronzový CookTak a pak už jsme konečně dojeli do Gisborne:-). První jsme vyjeli na Kaiti Hill, ze kterého je krásný výhled na město a oceán a pak jsme se jeli podívat do města na sochy James Cooka a malého Nicka Younga. Prvního nemusím představovat, druhý byl prý syn lodního lékaře, který první uviděl pevninu Aotearoa. Gisborne bylo totiž první místo, kde kapitán Cook vystoupil na pevninu Nového Zélandu. Bohužel to moc nedopadlo s původními obyvateli a Cook místo zásob musel rychle popojet. Proto se celá zátoka jmenuje Poverty Bay (Zátoka bídy) - paradoxně, protože ve skutečnosti jde o velice úrodný kraj.

Delfínek témeř u plážeČasově jsme na tom byli dobře a tak jsme pokračovali na jih směrem k poloostrovu Mahia. Cestou jsme narazili na místo zvané Morere Hot Springs, kde jsme se rozhodli přenocovat. Přece jenom jsme jeli už třetí den bez pořádné sprchy:-). Místní horké prameny určitě doporučujeme (vstup $6). Přijeli jsme skoro za tmy a krátká procházka buší až k třem bazénkům z různě horkou slanou vodou a byl opravdu zážitek. Slaná voda proto, že "V mohutném tektonickém zlomu sahajícím hluboko do podzem dochází vlivem vulkanické činnosti k ohřevu mořské vody, která vyvěrá na povrch a tvoří množství pramenů bohatých na minerální látky". Toliko říká chytrý průvodce:-)). Nakonec jsme i přespali v místním kempu.

Poslední den nás čekal poloostrov Mahia, který dělí Poverty Bay od Hawkes Bay. Podívali jsme se na jeho severní i jižní pláže a na nejpopulárnější Mahia Beach nás čekalo milé překvápko. Delfín, který si připlaval až skoro na břeh, hrál si se surfařema a byl všeobecnou atrakcí. Trošku mi to připomělo Opiho ze severu, ale ta bohužel nedopadla nejlíp, tak doufám, že tento delfín se opravdu jenom nudil a teď už se někde prohání se svým hejnem.

Příjemná tečka, příjemného výletu. Následovala jenom dlouhá cesta zpátky do Aucklandu.

Pár fotek je tady.

Přidat komentář

Full HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • No HTML tags allowed.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
CAPTCHA
Hledáme roboty!
Nový Zéland: